Příběhy klientů

< Zpět na přehled příběhů

A na to jsem hrdá!

Včera to byl rok, co jsem porodila Vondráška, to největší štěstí, co nás potkalo. Na porod jsem se moc těšila, všechny strachy jsem celkem úspěšně odháněla a byla jsem klidná a plná očekávání. Termín dle lékaře byl 23.10, dle mě 16.10., protože vím, kdy mezi nás přišel. S dulou jsme věřily, že přijde 16., byl úplněk… Ale nic, přišli první poslíčci, které byli ještě tři dny a pak ticho po pěšině…

24.10. jsem byla na kontrole u lékaře, ráno mi odešla lehce zátka, ale lékař konstatoval, že se to ještě nijak netváří a že když se to nerozjede, mám přijít v pondělí a už by jsme to museli řešit… Tuhle možnost jsem si ani nepřipouštěla… Tak jsme zase čekali. Do toho byly podzimní prázdniny a Baruška, manželova 7 letá dcera, která už je 3 roky i mou dcerkou i Petr, můj muž, byli doma. Stále probíhala rekonstrukce, tu malíř, tu truhlář a já mezi tím natírala okna, neb jsem to chtěla do porodu stihnout.

Ve čtvrtek 26.10. večer to začalo, přišly první vlny, zatím šly celkem dobře rozdýchávat, tak jsem byla v klidu a psala sms dule. Ta byla připravena vyrazit… Nevím proč, ale byla jsem přesvědčená, že porodím v noci, chtěla jsem tmu a klid a tak jsem si říkala, že třeba do rána to zvládnem. V jednu ráno, když jsem si dala vanu a vlny byly stále intenzivnější, psala jsem dule, ať raději přijede. Za hodinku tu byla. V šest ráno už jsem měla pravidelně kontrakce po 5 minutách, ale víc se to né a né rozject… Asi v 8 povídá dula, tak tomu pomůžeme, to chce sex. Oba jsme na ní koukali jak blázni, že to je nějaký vtip, ale ona to myslela vážně. Za chvíli povídá, tak já vezmu Máňu ( náš pes) Báru a jdeme na procházku a vy vyplavujte oxytocin … A tak jsme vyplavovali, nejdříve to byla spíš sranda, pak jsme se do toho vžili a bylo s toho krásné něžné milování. Když bylo po všem, asi téměř v té samé minutě klepe na okno sousedka, oba jsme byli vysmátý, jak leča, přeci jen hormony zafungovali, přivítali jsme sousedku a prý jak se máme, dobře, rodíme… Její údiv se nedal zapřít, co děláte doma, proč nejedete do porodnice??? V tu chvíli už se vrací Ilča s Barčou a Máňou z procházky a překvapeně kouká, že máme návštěvu, jen jsem na ní mrkla a říkám, neboj, stihly jsme to  Ale tím sexem se vlny zastavily, takže Ilča odjela domů, Barušky se ujala sousedka a vzali si jí k sobě a my měli s manželem dům pro sebe a čas se věnovat jeden druhému. Vlny se vraceli, ale nepravidelně a já měla hlad a to poslední, co bych chtěla dělat bylo vařit. Rozhodli jsme se, že jedem na oběd do ěě Maříže, malá vesnička v pohraničí, kde je keramická dílna. Bezva, výlet i oběd , já si odpoledne dřímla a večer to začalo znova. Byl to téměř stejný scénář, začalo to kolem 11, kolem 2 až třetí přijela Ilča, ráno vyplavování oxytocinu, jak jsme tomu z manželem začali s oblibou říkat a zase to ustálo. Takže páteční noc to také nebyla. V sobotu jsme si pro změnu udělali výlet do Telče, sebou pro jistotu tašky do porodnice a já si dala pěkně kachnu se zelím ????😀 Pak procházka po zámeckým parku, kde jsme rozdýchávali už celkem dost intenzivní vlny, které už mě provázeli celý den. Sobotní noc byla klidnější, už jsem byla dost vyčerpaná a tak mě mladý pán nechal trochu vyspat. V noci to bylo opět rozjeté, ale Ilču už jsem nechala doma, měla jsem strach, aby nejela zase zbytečně, protože to měla přes hodinu cesty… Baruška v neděli přišla od sousedů neb v pondělí jí začínala škola. Já už začínala být nervozní, ale dula mě vždy uklidnila. Už jí to bylo ale také trochu podezřelé a tak konzultovala s ostatními a došly k závěru, že malý nemůže dorotovat, proto to tak trvá. Tak jsme s manželem během vln dělali rebozo, protože to nás Ilča naučila v těhotenství, měla jsem konec pánevní, což díky rebozu již nebyla pravda : ) Tak jsme se snažili malému pomoct, jak jen to šlo. Rebozo, nadnášení bříška ve vaně. Prověšování z postele, sex… V pondělí jsem měla jít k lékaři a fakt jsem tam nechtěla, na druhou stranu jsme si říkali, tak aspoň budeme vědět, jak jsem otevřená… V neděli vlny začaly už dřív, asi v 8, asi v 10 manžel usnul, já zalezla do vany a hučela a hučela. Průběh byl uplně stejný, jako ty předchozí dny a tak jsem si pořád říkala, ještě Ilče volat nebudu. Když byla jedna ráno a já tu hučela jak parní lokomotiva, říkala jsem si, že už je asi čas pro Ilču. Manžel spal, Baruška taky a já si to prožívala nerušeně v kuchyni . Manžel se najednou objevil v kuchyni a povídá, tak co, už jedem? Během chvilky přijela Ilča a povídá, ani jsem si nesundala bundu, mám pocit, že to nebude třeba… Pak změřila vlny a povídá, tak jedem  Závěr jsem chtěla v porodnici, takže jsme měli vše předem domluvené a porodnici vybranou. Ležela sem vzadu v autě, manžel měřil vlny a Ilča v závěsu za námi. Jeli jsme skoro hodinu, chvílema jsem myslela, že už porodím v tom autě. Přijeli jsme do porodnice a tam už to jelo ráz na ráz. Papíry jsme měli předem doma, takže jsem tam udělala nějaké škrty a podepsala to, co uznám za vhodné. Při příjezdu jsme žádali o razítko na naše porodní přání, abychom měli potvrzeno, že ho přijali. Na příjmu byl samozřejmě monitor, který mi byl dost nepříjemný, PA na něm trvala, ale pak přišel mladý lékař, kterého jsem si přála, aby měl směnu – poznala jsem ho při předchozí návštěvě a byl fajn a řekl PA, at to ze mě sundá… Chtěla jsem rodit do vody, ale chtěli váhový odhad miminka, ten jsem neznala a tak mě hnali o patro výš na ultrazvuk. Ten už ale nešel udělat, miminko už bylo moc dole. Pak už jsem toho měla dost a povídám, jdeme dolu, já ho tam vyprdnu ať už můžeme ject domů. V legraci samozřejmě ????😀 Za chvíli jsme byli na porodním pokoji, porodní vana se napouštěla, já si sedla na porodní lůžko a jen jsem řekla, že na tom bydle nebudu, že chci na zem. Dula požádala o porodní žíněnku a já si na ní lehla na záda. Už to nabíralo pěkné obrátky, porodní vana už mě nezajímala, začala jsem chytat paniku, že to nezvládnu, začala jsem hysterčit, kopat kolem sebe jak malé děcko, že mám strach. Ilča mě vzala za ruku a povídá, víš, co jsem ti o téhle chvíli říkala? Vzpomněla jsem si, jak jsme to probíraly na našem rychlokurzu hypnoporodu v podkroví, skoro každé ženě se to stane a je to signál, že už to bude. Problesklo mi to hlavou a Ilča mě povídá, ted dej vše do mé ruky, myslím, že při další kontrakci jsem jí tu ruku musela rozdrtit, ale opět jsem našla vnitřní klid. Najednou mi došlo, že potřebuju změnit polohu, tak jsem si klekla na všechny čtyři, hlavu zapřela do porodní postele a už mě nic nezajímalo. Řvala jsem jako tur, ani by mě nenapadlo, že takhle dokážu křičet, druhý den jsem nemohla mluvit, ale nesmírně mi to pomáhalo. A je to tu, praskla voda, máte jí nějakou zkalenou povídá PA. Pak někam odběhla a já zahučela na Ilču, která mi obkládala hráz horkou kávou, co to znamená Ilčo? Ale nic, to ti ani nemusela říkat, neřeš to… A tím jsem to uplně vypustila, Ilča měla mou plnou důvěru a já se na ní spoléhala. Za chvilku byla venku hlavička, PA mi povídá, máte venku hlavičku, a já jí jen odsekla , já vím! Ted se tomu musím smát, ale nechápala jsem, co je to za oznámení, jako bych to asi necítila… Ještě jedna vlna a bylo to. Bylo půl šesté ráno, začalo svítat a já to stihla za tmy  Bylo to krásné. Otočila jsem se, ležela na zemi na porodní žíněnce a Vondrášek měl krátký pupečník, dosáhl mi jen na bříško, měla jsem ho na sobě a byl to velmi zvláštní krásný pocit. Najednou mi něco teče po břiše, tak plaším, něco mi teče po břiše, je to v pořádku? Sestřička odkryla ručník a povídá ano, jen vás počůral a pokakal ????😀 ????😀 ????😀 Za chvíli přišel ten mladý lékař mě zkontrolovat, pochválil mě, jak jsem to skvěle zvádla, zranění až na jednu malou trhlinku na pysku žádné, ani jsem nijak nekrvácela, placenta vyšla za chvíli s pomocí PA, ještě jsme jí ukecali, aby nám aspoň kousek dala na koktejl, protože jí prý nesmí vydat, dala a pak už jsme odpočívali. Řekli jsme, že chceme ject domu, moc se to s pochopením nesešlo, ale potíže nedělali, nechali nás podepsat milion papírů a řekli, že 6 hodin od porodu můžeme ject a že nám tedy nechají ten porodní pokoj do té doby. Personál byl bezva, tak, jak jsem se toho obávala, tak jsem byla mile překvapena. Super péče a zároveň respetování soukromí a mých požadavků. Miminko jsem měla celou dobu na sobě, případně manžel, tři hodiny po porodu přišla dětská lékařka prohlédnout malého, jen tak narychlo a to bylo vše. Ve 12 hodin jsme jeli domů. Tady už na nás čekala Baruška s kamarádem truhlářem, který dělal podlahu v ložnici, topil v kachláčích a vařili spolu oběd pro maminku ????😀 Krása. Bylo mi skvěle. Odpoledne ještě přijela Ilča s placentovým koktejlem, Baruška ( LP ) poradit s kojením a já si užívala svého krásného voňavého miminka v novém hnízdě, nic krásnějšího už asi nemůžu zažít. Porod byl nádherný, s manželem jsme si to doslova užili, byl mi velkou oporou a moc rádi na to vzpomínáme. Pro něj jsem od té chvíle bohyně, ještě víc nás to sblížilo a i když je mu 50. let a má čtyři děti, říká, že tohle bylo jedinečný a je šťastný, že to mohl takhle prožít… A já jsem vděčná za to, že jsem Vondráškovi věřila, že ví, jak a kdy chce přijít a že i když si dal načas, věděl, proč to dělá. Kdybych hned první den jela do porodnice, možná by byl o tři dny dřív na světe, ale uplně jinou cestou a s jinými zážitky. Ted je z něj klidné, velmi samostatné spokojené miminko, který se ničeho a nikoho nebojí a má důvěru ve svět…  A na to jsem hrdá!

Tímto plním svůj závazek, kdy jsem si řekla, že do roka napíšu náš porodní příběh tak to mám těsně a ráda jsem se s vámi o něj podělila. Všechny jste mi zde velkou inspirací a můj porod mě přesvědčil o tom, že se tomuto tématu chci věnovat i nadále. Tento víkend jsem měla ject na kurz poporodní duly, bohužel ze zdravotních důvodů to nevyšlo a přesunuji to na únor, ale rozhodně do toho chci jít, Chci, aby bylo více takových dětí a maminek, jako jsem já a vy, aby ženy měli informace, že to jde i jinak, at už v porodnici nebo doma a také, aby měly prostor pro poporodní pohodu a klid, zvykání si jeden na druhého, očichávání a mazlení. Já měla ten luxus, že můj drahý muž byl půl roku po porodu doma, jeho firma mu to umožnila a já jsem za to velmi vděčná, né každá maminka má to štěstí a proto jsem se rozhodla jít touto cestou a uvidíme, kam mě to zavede…

Děkuji vám milé ženy za inspiraci, velké díky patří naší dule Ilče a také mému muži, který mi byl celou dobu na blízku a věřil mi ????🙂 Simona